28 Cdo 4207/2009
Datum rozhodnutí: 16.09.2010
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
28 Cdo 4207/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů : 1) A. L. , 2) J. L. , 3) L. K. , 4) A. T. , a 5) L. P. , zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, 115 02 Praha 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 3. 2009, sp. zn. 51 Co 132/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 102/92 (žalobců Adolfa Laštovičky, Josefa Laštovičky, Lenky Klepalové, Anny Tomanové a Lidmily Poláčkové, zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, proti žalovaným : A) J. H. , a B) Doc. Ing. J. M. , zastoupeným JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní 10, o vydání věcí), takto :
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobců, podané u soudu 20. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 31. 8. 2005, č. j. 7 C 102/92-365. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby žalované J. H. bylo uloženo vydat žalobci A. L. ideálních 5/40 domu čp. 718 a pozemku parc. č. 1884/27 (o výměře 113 m2), pozemku parc. č. 1884/46 (o výměře 21 m2), pozemku parc. č. 1884/97 (o výměře 23 m2) a pozemku parc. č. 1884/3 (o výměře 1883 m2) v katastrálním území Uhřiněves, zapsaných na listu vlastnictví č. 50 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro h. m. P. (katastrální pracoviště P.), dále aby bylo žalované J. H. uloženo vydat žalobci J. L. ideálních 5/40 týchž nemovitostí, žalobkyni L. K. ideálních 5/40 týchž nemovitostí, žalobkyni A. T. ideálních 5/40 týchž nemovitostí a žalobkyni L. P. ideálních 5/40 týchž nemovitostí. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby bylo uloženo žalovanému Doc. Ing. J. M. vydat žalobci A. L. ideální 3/40 již uvedených nemovitostí, dále aby tomuto žalovanému bylo uloženo vydat žalobci J. L. ideální 3/40 týchž nemovitostí, žalobkyni L. K. ideální 3/40 týchž nemovitostí, žalobkyni A. T. ideální 3/40 týchž nemovitostí a žalobkyni L. P. ideální 3/40 týchž nemovitostí. Žalobcům bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení částkou 38.100,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 10 částku 14.518,- Kč na úhradu znalečného, zálohovaného v této právní věci, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 3. 2009, sp. zn. 51 Co 132/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 31. 8. 2005, č. j. 7 C 102/92-365, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 7.943,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu), a doplnil dokazování v této právní věci, ale neshledal odvolání odvolatelů důvodným.
Odvolací soud nejdříve poukazoval na své předchozí rozhodnutí, vydané v této právní věci, tj. usnesení z 21. 4. 2004, sp. zn. 51 Co 47/2004, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 29. 9. 2003, č.j. 7 C 102/92-313, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v dalším řízení z rozhodnutí odvolacího soudu vycházel, provedl dokazování v potřebném rozsahu, vyvodil z něho odpovídající skutková zjištění, která přiléhavě posoudil i po právní stránce.
Odvolací soud zopakoval, že tu jde o restituční spor podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, týkající se především kupní smlouvy, uzavření dne 25. 2. 1965 mezi Domovní správou U., manžely M. a žalovanou J. H. (dříve M.). Původního žalobce v této právní věci A. L. st. posoudily soudu obou stupňů jako oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně žalovaných dospěly soudu obou stupňů k závěru, že žalovaná Jarmila Hadincová (co do 1/8 předmětných nemovitostí) a žalovaný Doc. Ing. J. M. (co do 3/8 předmětných nemovitostí) nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť uvedené vlastnické podíly získali přechodem, tj. děděním po svých rodičích, nikoliv převodem od státu. Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990), a to znárodněním, které však proběhlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Odvolací soud měl dále za to, že v tomto sporu zbývalo posoudit, zda žalovaná J. H. (dříve Matulová) nabyla jednu polovinu sporných nemovitostí za podmínek předpokládaných v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo v důsledku svého protiprávního zvýhodnění . Již uvedenou kupní smlouvu z 25. 2. 1965 byla mezi účastníky smlouvy sjednána kupní cena 55.979,70 Kč. V tomto soudním řízení znalec Ing. Česák vyčíslil cenu převáděných nemovitostí částkou 57.036,- Kč; naproti tomu znalkyně Ing. Štěpánská vyčíslila cenu nemovitostí částkou 81.451,- Kč, ale připustila, že i cena vypočtená znalcem Česákem může být správná , když tehdy platný cenový předpis umožňoval, aby ocenění bylo provedeno v závislosti na míře opotřebení nemovitosti . Odvolací soud k tomu uváděl, že není-li ani původní platné ocenění nemovitosti k dispozici, nyní se již nedá zjistit, zda rozdíl v ceně byl vyvolán objektivně nesprávným zjištěním, týkajícím se rozhodujících východisek . Dále se odvolací soud zabýval posouzením toho, zda kupující byli či nebyli při koupi domu v roce 1965 protiprávně zvýhodněni, zejména tím, že by při prodeji nemovitosti nebyla dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc, stanovená v interním předpise, zejména zda cílem postupu při tomto výběru bylo provést sledovaný výběr určitého zájemce, na něhož pak byla věc skutečně převedena. Odvolací soud však na podkladě zjištění provedeného v tomto řízení dospěl k závěru, že tehdejší Místní národní výbor v U. postupoval podle směrnice Ministerstva financí č. 10/1964 (uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5 dne 14. 4. 1964), když koupi nemovitosti nabízel nejdříve obyvatelům domu čp. 718 v U., a když oni o koupi nejevili zájem, byla nemovitost nabídnuta ke koupi jiným občanům. Žádosti A. L. nebylo vyhověno s odůvodněním, že v U. nikdy nebydlel. Nebylo také odvolacím soudem shledáno protiprávní zvýhodnění u nabyvatelky J. M. (nyní H.), spočívající, jak tvrdili žalobci, v tom, že rodiče této nabyvatelky pracovali jednak v zemědělské komisi a jednak v komisi pro obchod Místního národního výboru v U., neboť tu šlo jen o běžnou angažovanost těchto osob v tehdejší době.
Přikročil proto odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (i ve výroku o nákladech řízení) jako věcně správného ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 25. 6. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 14. 8. 2009 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) i c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé vyslovovali v dovolání své přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jejich dovolání, spočívá na nesprávné aplikaci hmotného práva, a to ustanovení vyhlášky č. 117/1964 Sb., vyhlášky č. 80/1963 Sb., zákona č. 109/1964 Sb., ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. i ustanovení § 39 občanského zákoníku, jakož i směrnice čj. 314/17.756/64 . Měli za to, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i s nálezy Ústavního soudu ČR II. ÚS 561/99 a I. ÚS 118/98. Rovněž měli dovolatelé za to, že se odvolací soud nevypořádal a opakovanými procesními pochybeními soudu prvního stupně, který v této právní věci rozhodoval již čtyřikrát, ale v žádném odůvodnění svých rozhodnutí se nevypořádal s otázkou, proč nebyly provedeny žalobci navržené důkazy .
Dovolatelé poukazovali na, podle jejich názoru, nesprávnou aplikaci ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. jako by toto ustanovení bránilo povinné osobě vydat oprávněné osobě stavby na pozemku, k němuž bylo získáno právo osobního užívání podle dříve platné úpravy občanského zákoníku.
Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu v jeho rozsudku z 11. 3. 2009 nesprávný právní názor, že pro otázku neoprávněného zvýhodnění není třeba zkoumat platnost nabývacího titulu, tj. v daném případě smlouvy z 25. 2. 1965, kterou žalovaná J. H. (dříve M.) a právní předchůdci obou žalovaných nabyli do vlastnictví nemovitosti, o něž jde v tomto řízení , kterou žalobci pokládají za neplatnou.
Dovolatelé pokládají rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, protože odvolací soud bere za prokázané skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování, a naproti tomu z důkazů, které svědčí ve prospěch žalobců, nevyvozuje žádné závěry, a některé provedené důkazy vykládá přesně opačně, než jak vyznívají (např. ohledně otázky tehdejší politické angažovanosti nabyvatelů ze smlouvy z 25. 2. 1965) .
Pokud jde o samotný převod domu čp. 718 v U. dovolatelé uplatňují námitku, že ohledně této domové nemovitosti, prodávané Domovní správou U., nebylo po celou dobu soudního řízení osvědčeno, že by tato domovní správa byla subjektem, který v souladu se zákonem mohl provádět prodej nemovitostí a nebyl také osvědčen správně okruh účastníků uvedené smlouvy. Nebylo bráno v úvahu, že v tomto případě rada MNV U. dne 14. 1. 1965 vyslovila souhlas a prodejem nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, ale rozhodla o jejím prodeji panu J. Matulovi (nikoli J. M., nyní H.) a stanovila cenu domu částkou 74.335,- Kč, za niž má být prodána . Nebylo také přihlíženo k tomu, že tu nebyl dán předchozí souhlas k převodu nemovitosti Okresním národním výborem Praha-východ.
Dovolatelé také ve svém dovolání (stejně jako v průběhu odvolacího řízení) poukazují na to, že v daném případě nebylo postupováno podle směrnice č. 10 Ministerstvo financí č. 314/17.756/64, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, zejména pokud šlo o výběr kupujících z řad přihlášených zájemců o koupi nemovitosti, o niž jde v tomto soudním řízení. Podle názoru dovolatelů odvolací soud nesprávně aplikoval, ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ohledně protiprávního zvýhodnění nabyvatele podle uvedené kupní smlouvy, když toto zvýhodnění má být chápáno ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, tedy jako důvod neplatnosti právního úkonu. Nebylo ostatně provedeno odpovídající dokazování týkající se tehdejší politické angažovanosti vybraných zájemců o koupi domu čp. 718 v U., o jejich členství v politické straně a o jejich sepjetí s tehdejším režimem.
Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu i to, že se nedostatečně vypořádal s otázkou zvýhodnění nabyvatele z uvedené kupní smlouvy při stanovení kupní ceny ve smlouvě a zejména neodstranil rozpory při určování ceny nemovitosti v provedených dvou znaleckých posudcích (znalců Česáka a Štěpánské), ale nevypořádal se ani se skutečností, že v roce 1965 byla prodávaná nemovitost podle přípisu MNV U. oceněna částkou 74.335,- Kč, ale podle smlouvy byla prodána za 55.979,70 Kč, tedy o částku cca 20.000,- Kč nižší, než bylo ze strany MNV U. předem uváděno, a aniž by tu také byla např. poskytnuta sleva příslušným krajským národním výborem .
Dovolatelé posléze poukazovali na to, že odvolací soud sice uložil žalobcům ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu, aby doplnil skutková tvrzení a důkazy k doložení údajů uváděných v žalobě, zároveň však odvolací soud vůbec nepřihlížel k údajům obsaženým v podání žalobců ze 16. 6. 2003 a v protokolu o jednání u soudu ze dne 19. 1. 2005. Např. žalobci sami obstarali některé listiny ze spisů Domovní správy U. i bývalého MNV v U., ale odvolací soud tyto listiny a části spisů pouze konstatoval, ale nevyvodil z nich žádný závěr a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi nevypořádal. Tento nesprávný postup odvolacího soudu má povahu libovůle soud v jednání před ním; přitom jde o nesprávný postup v řízení trvajícím již déle než 18 roků.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má pak rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelů o přípustnosti jejich dovolání i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, když totiž soud prvního stupně tu svým předchozím rozsudkem z 29. 9. 2003, č. j. 7 C 102/92-313, rovněž žalobu žalobců zamítl, stejně jako pak dalším rozsudkem z 31. 8. 2005, č. j. 7 C 102/92-365 Obvodního soudu pro Prahu 10; u uvedeného rozsudku z 29. 9. 2003, č. j. 7 C 102/92-313 Obvodního soudu pro Prahu 10, jenž byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 21. 4. 2004, sp. zn. 51 Co 47/2004, nešlo tedy o rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto jinak , než rozsudkem z 31. 8. 2005, č. j. 7 C 102/92-365.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 4 odst. 2 a podle § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb. a to i v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla těmito osobami převedena.
Ve vyhlášeném znění ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. bylo stanoveno, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává.
K širšímu výkladu tohoto ustanovení dospěl Ústavní soud ČR v nálezu z 2. 6. 1999, I. ÚS (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), na nějž poukazovali i dovolatelé.
Tehdy platnými předpisy (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), je třeba rozumět např. i cenové předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemku, jako např. vyhláška č. 43/1969 Sb., vyhláška č. 73/1964 Sb. a vyhláška č. 128/1984 Sb. (srov. k tomu č. 16/1996, str. 50/128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Z ustanovení vyhlášky č. 73/1964 Sb. vycházely oba znalecké posudky provedené v tomto řízení (sp. zn. 7 C 102/92 Obvodního soudu pro Prahu 10).
Převodem ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 (in fine) zákona č. 87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věci v souvislosti např. s děděním. Na tyto nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 1 téhož zákona) do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co při vypořádání dědictví získali z toho majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy (platnými v době získání věci od státu), nebo na základě protiprávního zvýhodnění (srov. č. 34/1993, str. 118/252/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele v restitučních věcech byl v nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 11. 2002, II. ÚS 561/99, uveřejněném pod č. 138 ve svazku 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (na který poukazovali dovolatelé ve svém dovolání), uveden právní závěr, že eliminace potenciálních uchazečů o koupi nemovitosti, ze strany státního orgánu, a to neprovedením předepsaného výběrového řízení (ve smyslu směrnic Ministerstva financí č. 10/1964 a č. 9/1966, týkajících se převodu rodinných domků z národního majetku do vlastnictví občanů), jakož i nezachování podmínek při výběru z uchazečů o koupi nemovitosti, může, dle okolnosti případu, představovat neoprávněné zvýhodnění nabyvatele.
Uvedená ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. soudy obou stupňů v daném případě aplikovaly a ve výkladu těchto ustanovení nepostupovaly v rozporu s uveřejněnou judikaturou i s nálezy Ústavního soudu ČR. Odvolací soud ve svém rozsudku z 11. 3. 2009 (sp. zn. 51 Co 131/2008 Městského soudu v Praze) také neřešil v uvedeném rozsudku právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
V dovolání dovolatelů není uplatňováno, že by odvolací soud v daném případě neposoudil věc podle odpovídajících právních předpisů, avšak dovolatelé jsou přesvědčeni, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně. Nepřezkoumatelnost je třeba spatřovat, uvádějí dovolatelé, v tom, že odvolací soud bere za prokázané skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování, z některých důkazů, které svědčí ve prospěch žalobců, nevyvozuje jakékoliv závěry a některé provedené důkazy vykládá přesně opačně, než jak vyznívají. V hodnocení skutkových zjištění absentuje část skutečností, která vyšla v řízení najevo, nicméně soud ji právně nehodnotil v celém rozsahu posuzovaných skutečností, aniž odůvodnil jejich irelevantnost .
Jde tu tedy zcela převážně o výtky neúplnosti nebo vadného zjištění stavu věci, o výtky vadného hodnocení důkazů a o výtku vycházení ze skutkového zjištění, jež nemá, podle dovolatelů v podstatné části oporu v dokazování. Dovolatelé se zásadně neztotožňují se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně provedl dokazování v zásadně potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutkový zjištění, která následně přiléhavě posoudil , jak to vyplývá ze zevrubného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 31. 8. 2005, č. j. 7 C 120/92-365 Obvodního soudu pro Prahu 10, zejména ze str. 4 -7 tohoto rozsudku.
Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 7 C 102/95 Obvodního soudu pro Prahu 10) nevyplývá, podle názoru dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 3. 2009 (sp. zn. 51 Co 132/2008 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem; jestliže pak odvolací soud aplikoval na projednávanou právní věc odpovídající ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., která se této právní věci týkají, a při jejich aplikování a výkladu se neodchyloval od toho, jak jsou tato ustanovení vykládána i v uveřejněné judikatuře soudů, pak nelze přesvědčivě označit rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelů, za řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Uváděné zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu tu tedy u dovolání dovolatelů nebylo možné shledat.
U dovolání nepřípustného již dovolacímu soudu nenáleží (srov. ...241a odst. 3 občanského soudního řádu : Je-li dovolání přípustné..... ) zabývat se dovolateli uplatněnými dovolacími důvody. Vzhledem k výtkám dovolatelů, týkajícím se neúplného a nesprávného skutkového zjištění, vadného hodnocení důkazů a vycházení soudů obou stupňů ze zjištění, která podle dovolatelů nemají oporu v dokazování, lze však přece poukázat na to, jak jsou takové výtky dovolatelů posuzovány v dovolacím řízení podle závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý jmenovitě uvedený dovolací důvod podle občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady i omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěnou podstatnou skutečnost, právně významnou, která naopak bez dalšího z obsahu soudního spisu vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dospěl tedy dovolací soud v daném případě k závěru, že je tu na místě přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného ve smyslu právní úpravy přípustnosti dovolání obsažené v občanském soudním řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu