Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tvo 30/2016-11
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2016 stížnost, kterou podal obviněný S. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 11 To 57/2016, a rozhodl t a k t o :Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného S. Z. z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 46 T 16/2015, byl obviněný S. Z. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu propadnutí věci. Proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce v jeho neprospěch odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze dne 8. 8. 2016 rozsudkem, sp. zn. 11 To 57/2016, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného k odvolání jeho a státního zástupce zrušil v odsuzující části a nově obviněnému při stejné právní kvalifikaci uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci. Ještě dříve však Vrchní soud v Praze dne 15. 6. 2016 usnesením, sp. zn. 11 To 57/2016, podle § 72 odst. 1, 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost, ve které uvedl, že samotná výše hrozícího trestu dostatečně neodůvodňuje jeho ponechání ve vazbě, a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 432/01. Okolnosti případu podle něj nenasvědčují jeho možnému útěku. Obviněný trvá na své nevině, spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení a otevřeně vypovídá. Už od roku 1999 žije v České republice, má zde sociální zázemí a podniká zde. Rozsah trestné činnosti nevypovídá o tom, že by postačovala k jeho obživě a financování podnikání. Ve věci podal odvolání, má tedy zájem na jeho projednání a očištění svého jména. Za zavádějící považuje zdůvodnění soudu, že trestná činnost byla prováděna s vidinou zisku. Toto trestní řád jako důvod ospravedlňující předstižnou vazbu neuvádí. Odsouzeny byly i všechny další osoby, se kterými se měl trestné činnosti dopouštět, proto je velmi nepravděpodobné, že by v ní pokračoval. Stejně tak podle obviněného není důvodem předstižné vazby skutečnost, že trestná činnost byla vykonávána po delší dobu, tedy po dobu tří měsíců. Jeho další ponechání ve vazbě podle něj neodpovídá povaze tohoto institutu, který má být uplatňován jen v krajních případech, neboť se ve vazbě nachází již od 1. 11. 2014. Závěrem své stížnosti proto navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a byl z vazby propuštěn. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je logicky a přesvědčivě odůvodněno v souladu se zákonnými požadavky. Vrchní soud o vazbě rozhodoval za situace, kdy obviněný již byl nepravomocně uznán vinným, tedy v řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno dokazování včetně jeho hodnocení, z něhož vyplývá i naplnění podmínky § 67 tr. ř. in fine, tedy že „dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento skutek spáchal obviněný“.K samotným vazebním důvodům pak lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, se Ústavní soud zabýval např. ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž shrnul závěry své dosavadní judikatury. Podle něj je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. Nejvyšší soud při posuzování stížnosti dospěl k závěru, že v případě obviněného zde byly skutečnosti, které odůvodnily jak útěkovou tak předstižnou vazbu. Důvodnost obavy předpokládané v § 67 písm. a) tr. ř. vyplývala zejména z nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, jehož výše výrazně překračovala hranici objevující se v citované judikatuře Ústavního soudu. K tomu navíc přistupovala skutečnost, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného, i mezinárodní rozměr trestné činnosti, jak uvedl i vrchní soud. Za takové situace bylo možno útěkovou vazbu považovat za důvodnou. Naopak by nebylo namístě nahradit vazbu obviněného jiným institutem, neboť to by se v jeho případě nejevilo jako dostatečné. Ohledně vazby předstižné vrchní soud konstatoval, že obviněný se měl trestné činnosti dopouštět po dobu cca tří měsíců s vidinou zisku. Legální pracovní aktivity u něj navzdory jeho prohlášení o obchodu se suvenýry zaznamenány nebyly. Lze proto konstatovat, že v případě obviněného byl naplněn i vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. ř. Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
Nahoru