III. ÚS 86/98

III.ÚS 86/98 ze dne 9. 7. 1998

N 79/11 SbNU 225

Přípustnost opravného prostředku ve věcech, ve kterých soud rozhoduje v prvém stupni

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 9. 7. 1998, po ústním jednání dne 25. 6. 1998, v senátě ve věci stěžovatelky I. M., zastoupené JUDr. B. G., CSc., advokátem AK, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 9 To 2/98, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 9 To 2/98, se zrušuje.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), 2, 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998 (ve věci 9 To 2/98) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený obecný soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny), a to tím, že její stížnost podanou v trestní věci jejího druha T. H. (vedené před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 1 T 237/95) zamítl jako nepřípustnou; s odkazem na to, že právo na přezkum soudního rozhodnutí ve dvou stupních je základním (procesním) právem, z něhož nesmí být účastník (strana) soudního řízení vyloučen (čl. 36 odst. 2 Listiny), s připomenutím, že v naznačeném směru je praxe obecných soudů nejednotná a s odkazem na odlišný názor vyjádřený ve skutkově obdobné věci v rozhodnutí Městského soudu v Praze (ve věci 7 To 462/96) proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) za účastníka řízení (§ 30 al. 3, § 76 odst. 1 zákona) vyjádřila tak, že vývody ústavní stížnosti odmítla jako protiřečící zákonu (§ 141 odst. 2 tr. ř.), odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a současně s odkazem na komentář k trestnímu řádu (Šámal a spol. - Trestní řád, komentář, Praha 1995) navrhla, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.

Vrchní státní zástupce v Praze, ač o svém právu Ústavním soudem vyrozuměn (č. l. 6 spisu), se k ústavní stížnosti jako vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 al. 2 zákona) nevyjádřil a ani následně svého práva z vedlejšího účastenství nevyužil.

Další vedlejší účastník, v řízení před obecnými soudy obžalovaný T. H., se ve svém vyjádření zcela ztotožnil s vývody ústavní stížnosti, také on poukázal na povahu porušeného ústavně zaručeného základního práva a na nejednotnou praxi obecných soudů a závěrem svého vyjádření, v souladu s ústavní stížností, vznesl návrh obsahově shodný.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v trestní věci vedlejšího účastníka T. H., stejně jako z obsahu ústavní stížnosti, vyplývá, že proti odsuzujícímu rozsudku obecného soudu I. stupně, jak on, tak stěžovatelka jako jeho družka (§ 247 odst. 2 al. 1 tr. ř.) podali odvolání, přičemž stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení navrhla, aby z opravného řízení byla vyloučena předsedkyně senátu; svůj návrh odůvodnila tvrzením, že tato soudkyně (z důvodů blíže rozvedených), v souvislosti s přípravou veřejného zasedání, nepostupuje vůči osobě obžalovaného ve shodě s povinnostmi, které pro ni plynou ze zákona, příp. jsou dány lege artis.

Krajský soud stěžovatelčině návrhu vyhověl a předsedkyni senátu, proti níž návrh směřoval, prohlásil z dalšího řízení za vyloučenu (§ 30 odst. 1 tr. ř.); podle odůvodnění příslušného usnesení stalo se tak z obsahově jiných důvodů než uváděla stěžovatelka, totiž proto, že zmíněná soudkyně, s ohledem na povahu stěžovatelkou tvrzených důvodů, které označila za nepravdivé, případně zkreslené a podané tendenčně, se cítí natolik osočena, že by v nastalé situaci nestrannost jejího rozhodování mohla být potencionálně ohrožena.

Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka, přes poučení dané soudem II. stupně, že v dané věci není stížnost jako opravný prostředek přípustná, stížnost podala; vytkla Krajskému soudu v Praze, že důvody vyloučení dotčené soudkyně, ve smyslu uplatněných tvrzení, meritorně neprojednal a své rozhodnutí založil na důvodech zcela jiných, "účelově se soudu lépe hodících". Napadené rozhodnutí označila proto za nezákonné a z tohoto důvodu se domáhala jeho zrušení.

Vrchní soud v Praze, svým usnesením ze dne 22. ledna 1998 přijatým v neveřejném zasedání, takto podanou stížnost zamítl (§ 148 odst. 1 písm. a) tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí - aniž by meritorně přezkoumával správnost napadeného rozhodnutí soudu nižšího stupně (§ 147 odst. 1 tr. ř.) - uvedl, že stížnost je v dané věci ex lege nepřípustná, neboť "Krajský soud v Praze zde rozhodoval ve stádiu řízení o odvolání a ne v řízení o věci v prvém stupni, když pouze v tomto řízení je stížnost proti usnesení soudu přípustná" a současně poukázal "na obecnou právní zásadu, že nikdo nemůže, a to ani rozhodnutím soudu, nabýt více práv než mu dává zákon".

Ústavní soud se neztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze a ve svém rozhodnutí vycházel z úvah, jak níže jsou rozvedeny.

Ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - § 1 odst. 1 al. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 1 Listiny) je ústavně svěřena obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); postup, jímž jsou obecné soudy ve své jurisdikční činnosti vázány, je určen těmi kterými procesními předpisy, ve věci stěžovatelky trestním řádem (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten - pokud jde o způsob rozhodování - stanoví, že ve věci samé, tj. o otázce viny a v případech odsuzujícího rozhodnutí, též o trestu rozhoduje soud rozsudkem (§ 119 odst. 1, § 120 odst. 3, § 122 odst. 1, § 225 odst. 1 tr. ř.), zatímco v ostatních případech s věcí samotnou souvisejících děje se tak usnesením; tento zásadně odlišný způsob rozhodování obecných soudů, odhlédnuto od toho, že nachází svůj výraz též v odlišně upraveném režimu opravného řízení, podle přesvědčení Ústavního soudu je současně též výrazem kritérií, která materii, o níž je nutno v průběhu celého (trestního) řízení rozhodnout, zřetelně rozlišují. Jestliže totiž zákon stanoví, že přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni (§ 141 odst. 2 tr. ř.), nelze - především pod aspektem zásad daných podmínkami ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) - zákonnou podmínku (rozhodování) "ve věci v prvém stupni" vyložit tak omezujícím způsobem, jak až dosud, zřejmě ve své ustálené praxi, činí obecné soudy (a shodně též Šámal a spol.: Trestní řád - komentář), byť zákonný text sám o sobě očividně připouští výklad širší, resp. jiný.

Tomu především nasvědčuje zákonem užité slovní vyjádření (rozhoduje) "ve věci v prvém stupni", čímž - podle přesvědčení Ústavního soudu - dlužno rozuměti nikoli procesně příslušný soud prvého stupně (jemuž přísluší rozhodovat o meritu věci), ale soud, který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni". Při tomto výkladu nelze totiž ztrácet ze zřetele, že přes opakované novelizace trestní řád (obdobně jako i další procesní normy a současný právní řád vůbec) již ve své koncepci je stále ještě poznamenán relikty totalitního systému, ty však nelze judikaturou obecných soudů posilovat - v posuzované věci - restriktivním výkladem, a to mimo jiné již také proto, že restriktivní výklad (rozhodného zákonného ustanovení) na úkor ústavnosti nerozlišuje vlastní povahu a význam otázek, o nichž se v konkrétní věci usnesením rozhoduje.

Podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením o otázkách, které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které sice s věcí samotnou - avšak jen volně - souvisí, nicméně které na vlastní rozhodnutí v meritu věci (viz vpředu) zpravidla nemají podstatný vliv [pokud jím obecné soudy nerozhodují (kasací) o meritu věci]; přesto však některá rozhodnutí vydaná formou usnesení mohou mít (a zpravidla také mívají) pro obžalovaného ať procesní, ať jiné nikoli zanedbatelné důsledky; v případech tohoto druhu stupni závažnosti takového rozhodnutí (na příklad o námitce stran podjatosti soudce, o vzetí do vazby, o uložení pořádkové pokuty apod.) dává zákon výraz tím, že proti němu - zřetelně jako výjimku (§ 141 odst. 2 al. 2 tr. ř.) připouští opravný prostředek - stížnost.

Z uvedeného posléze plyne, že v trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.

K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný (obdobně též nález ve věci Pl. ÚS 48/95 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., č. 21, vydání 1., Praha, 1997 a ve Sbírce zákonů č. 121/1996 Sb.).

Ve stěžovatelčině věci vycházely obecné soudy z právního názoru, který s vyloženými ústavními zásadami není v souladu, a proto Ústavní soud - vycházeje současně ze zásady minimalizace zásahu do obecného soudnictví - zrušil toliko rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu stížnostního [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona], aniž by se přitom jakkoli zabýval meritorními aspekty posuzované ústavní stížnosti, resp. námitkami, jež stěžovatelka proti rozhodnutí nižšího stupně vznáší.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 9. července 1998