I. ÚS 1070/09

I.ÚS 1070/09 ze dne 4. 6. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem Praha 10, Černomořská 419/10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 6/2009, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2008, čj. 9 T 10/2008 - 1343, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti D. N. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně požádal, aby Ústavní soud, podle ustanovení § 79 odst. 2 (nesprávně uveden odst. 3) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), který spáchal tím, že při jízdě osobním vozidlem nejméně čtyřikrát střelil D. B. (dále jen "poškozený") v úmyslu usmrtit ho. Poškozený následkům zranění na místě podlehl. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatel nepodal.

Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy s tím, že jejich závěry o zjištěném skutkovém stavu jsou ve zcela zřejmém rozporu s provedeným dokazováním. V tomto směru předložil svůj rozbor jednotlivých důkazů, týkajících se otázky zajištění trvalého pobytu poškozeného, postavení jednotlivých osob ve společnosti Brad, vztahu stěžovatele a poškozeného, motivu trestného činu a místa činu, které hodnotil odlišně od obecných soudů. Vyjádřil závěr, že soud prvního stupně nezjistil skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Takto nesprávně zjištěný skutkový stav následně převzal i soud odvolací. V rozhodné době se na místě činu nacházely tři osoby, a to stěžovatel, poškozený a svědek J. R. Stěžovatel a svědek přitom vypovídají proti sobě, hodnocení jednotlivých provedených důkazů a skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy a nepřímé důkazy netvoří potřebný řetězec, nevzbuzujíc�� žádné pochybnosti. V dané věci tak nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru o vině stěžovatele. Proto měla být uplatněna zásada "in dubio pro reo" a stěžovatel zproštěn obžaloby. Na podporu důvodnosti svých tvrzení ve vztahu k zásadě "v pochybnostech ve prospěch" poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, IV. ÚS 438/2000, I. ÚS 608/06.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele, s tím jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, takže provedené důkazy nebyly dostatečným podkladem pro jeho odsouzení.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Jeho úlohou není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, neboť to je věcí těchto soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Proto ani ústavní stížnost, jež je z faktického hlediska založena na tvrzení, jako v dané věci, že obecné soudy hodnotily důkazy "nesprávně", tedy nikoliv podle představ stěžovatele, nelze přiznat žádnou opodstatněnost.

Stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již v průběhu řízení před obecnými soudy a v opravných prostředcích. Ústavní soud, veden snahou o minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, kterou již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůrazňoval, nevidí z ústavního hlediska důvod, aby se zabýval všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti a již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými soudy. V opačném případě by pak ze strany Ústavního soudu šlo toliko o přehodnocování důkazů, což Ústavnímu soudu, jak již bylo uvedeno, nepřísluší.

V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádnou libovůli při výběru, provádění, a hodnocení důkazů. Soudy se řídily zásadou volného hodnocení důkazů a svá rozhodnutí opřely o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu), aniž by byl zjištěný skutkový stav v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a došlo k opomenutí nějakých důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplynulo, že stěžovateli bylo prokázáno úmyslné usmrcení poškozeného, zbraní, jejímž vlastníkem byl stěžovatel, včetně motivu (nedodržené finanční závazky stěžovatele vůči poškozenému - investice poškozeného do stánků s rychlým občerstvením, které však fakticky nebyly v provozu a slib stěžovatele, že zajistí poškozenému trvalý pobyt v České republice, za který vyinkasoval částku 8.000,-- USD, ale slib nesplnil).

Stěžovatelem zpochybněná skutková zjištění soudů jsou zcela evidentně rozporem se skutkovými zjištěními nikoli soudů, ale samotného stěžovatele, která si vytvořil na základě svého hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je totiž patrno, že se při hodnocení výpovědí stěžovatele a svědka J. R. pečlivě zabývaly i nepřesnostmi v jejich výpovědích. Dospěly poté k logickému závěru, že osoba, která trestný čin spáchala, je totožná s osobou stěžovatele, přičemž bezprostředně usvědčující výpovědí byla sice výpověď zmíněného svědka, avšak potvrzená dalšími ve věci provedenými důkazy, tvořícími uzavřený řetězec.

Podle Ústavního soudu tedy obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí. Jejich závěry jsou řádně odůvodněny a nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Je třeba také uvést, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost posuzování protikladných výpovědí a své úvahy řádně odůvodnily, aniž by jakékoli důkazy opomněly.

V dané věci souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl výlučně jen k jedinému závěru o vině stěžovatele, tzn. že nebyly splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly. Na základě důkazních prostředků v řízení provedených bylo jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty prokázáno, že stěžovatel spáchal trestný čin vraždy, za nějž byl odsouzen, aniž by došlo k porušení presumpce neviny a z ní vyplývající zásady "in dubio pro reo" (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy).

Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, což je i projednávaný případ, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že je možno ho podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2009

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu