III. ÚS 872/09

III.ÚS 872/09 ze dne 4. 6. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. P., 2. V. T. a 3. J. T., všech zastoupených Mgr. Šárkou Petráňovou, advokátkou v Rudolfově, Klidná 69, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2009 č. j. 5 As 96/2008-47, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 8. 4. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v němž stěžovatelé navrhují zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2008 č. j. 10 Ca 168/2008-21, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě podané proti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Krajský soud rozhodl o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudních poplatků ve stanovené lhůtě. Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení, neboť krajský soud nerespektoval zásadu vytýčenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 169/01. Podle tohoto nálezu je třeba výzvu k zaplacení soudního poplatku doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníku řízení samotnému. Pokud soud tuto zásadu nerespektoval a řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, došlo jeho postupem k zásahu do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Stěžovatelé dále tvrdí, že uvedeným postupem byla porušena rovnost stran v řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručených práv a svobod.

V daném případě je zřejmé, že k porušení základních práv stěžovatelů nedošlo. Jejich argumenty míří pouze k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr, než jaký ve věci učinil Nejvyšší správní soud, tedy přehodnotil jeho závěry ohledně důsledků nezaplacení soudních poplatků pro stěžovatele.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku jasně, přehledně a logicky objasnil stěžovatelům, jaké důvody jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že k předmětné věci je třeba přistupovat se zřetelem ke změně koncepce správního soudnictví, která nastala v důsledku přijetí zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Před přijetím soudního řádu správního nebylo možné proti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem nezaplacení soudního poplatku, podat žádný opravný prostředek. Na tuto situaci také reagovala judikatura Ústavního soudu, podle níž bylo nutné výzvu k zaplacení soudního poplatku doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníku samotnému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, Ústavní soud judikoval, že takový postup "představuje zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat" (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 238/99 či III. ÚS 169/01).

Přijetí soudního řádu správního ovšem přineslo změnu této situace. Spolu s vytvořením nového systému správního soudnictví byl upraven i zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle nového znění § 9 odst. 7 tohoto zákona soud zruší usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Oproti původní právní úpravě, kdy bylo možno poplatek ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se nyní výzvou stanovená lhůta fakticky prodlužuje ještě o dobu, kterou bude správnímu soudu trvat vydání usnesení o zastavení řízení, resp. jeho doručení.

V posuzované věci byla stěžovatelům poskytnuta sedmidenní lhůta k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti. Právní zástupce stěžovatelů převzal výzvu k zaplacení soudního poplatku dne 5. 9. 2008 a lhůta formálně uplynula dne 13. 9. 2008, usnesení o zastavení řízení vydal soud dne 24. 9. 2008 a zástupci stěžovatelů bylo doručeno dne 25. 9. 2008. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že takto prodloužená lhůta představuje dostatečný prostor k tomu, aby se právní zástupce se stěžovateli na úhradě soudního poplatku dohodl, a že postup soudu odpovídá pravidlům doručování.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že závěry Nejvyššího správního soudu nejsou ani svévolné či jinak libovolné či excesivní. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil a námitky stěžovatelů v podstatě jen opakují argumenty, s nimiž se již tento správní soud vypořádal. Z výše řečeného plyne, že právo na spravedlivý proces nebylo napadeným rozsudkem ústavněprávně dotčeno.

Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze rozhodnout, že náhradu nákladů řízení hradí zcela nebo zčásti stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu