IV. ÚS 16/08
IV.ÚS 16/08 ze dne 27. 5. 2009
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. S., právně zastoupeného JUDr. Miroslavou Srbovou, Korunní 104, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 13 Co 486/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005 sp. zn. Cm 9/2004 bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 590.744,70 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 71.970,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 18. 7. 2006. Lhůta pro zaplacení dlužné částky a nákladů právního zastoupení uplynula dne 21. 7. 2006. Jelikož nebyla dlužná částka včas zaplacena, podal stěžovatel návrh na nařízení exekuce. Jednání povinného s advokátem, který stěžovatele zastupoval v řízení o zaplacení dlužné částky, nepovažuje stěžovatel za právně významné k posouzení otázky oprávněnosti návrhu na nařízení exekuce. Pokud chtěl povinný zjistit, na jaký účet má přiznané částky stěžovateli poukázat, měl na to od vyhlášení rozsudku do jeho doručení téměř dva měsíce. Navíc odměna za právní služby byla žalobcem žalovanému řádně vyúčtována fakturou č. 20/2003, na níž je uvedeno číslo účtu žalobce. Pokud chtěl žalovaný řádně zaplatit, měl možnost nahlédnout do doručené faktury nebo poslat dlužnou částku poštovní poukázkou. Povinný si splnil svoji povinnost teprve dne 2. 8. 2006, kdy byla dlužná částka připsána stěžovateli na účet, následně vzal stěžovatel svůj návrh zpět. Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí následně výrok soudu sice potvrdil, ovšem s tím, že na případ aplikoval ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s čímž však stěžovatel nesouhlasí, neboť dle jeho mínění nebyly pro jeho aplikaci splněny zákonné podmínky. Dle náhledu stěžovatele se soudy dopustily při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. svévole, čímž došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a k narušení zásady rovnosti účastníků občanského soudního řízení.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Dle náhledu Ústavního soudu však taková situace v předmětném případě nenastala.
Stěžovatel ve svém návrhu polemizuje především s tím, jak odvolací soud posoudil naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., dle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že krajský soud vzal při posuzování otázky nákladů řízení v potaz celkové okolnosti případu, kdy ač po splatnosti, vešel povinný v jednání se stěžovatelem a bylo zřejmé, že má v úmyslu své povinnosti vyplývající z pravomocného rozsudku dostát. Je sice pravdou, že stěžovateli formálně právně v jeho procesním postupu nic nebránilo, nicméně z hlediska efektivity a hospodárnosti soudního řízení nelze zahájení vykonávacího řízení považovat za účelné, pokud lze, stejně jako v tomto případě, rozeznat na straně povinného kroky směřující k úhradě závazku. V těchto intencích se pak také jeví Ústavnímu soudu napadené rozhodnutí krajského soudu ústavně konformním.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu