Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 7 Tdo 1431/2015-36, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2015, č. j. 3 To 63/2015-392 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2015, č. j. 52 T 2/2015-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 14. 3. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byl odsouzen k trestu odnětí svobody. Podle stěžovatele postupem soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel odsouzen pro pokus zločinu vraždy dle ustanovení § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. h) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 16 let. Vrchní soud v Olomouci svým usnesením zamítnul odvolání stěžovatele proti rozsudku a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nepostupovaly tak, aby byl dle § 2 odst. 5 trestního řádu zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v souvislosti s čímž měla být porušena zásada in dubio pro reo. Dále spatřuje rozpor mezi skutkovými a právními závěry soudu. Nakonec se stěžovatel domnívá, že soudy nehodnotily provedené důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ústavní soud ze stížnosti a jejích příloh zjistil, že stěžovatel se rozhodnul násilím umlčet poškozeného poté, co mu poškozený vyčítal předchozí vniknutí do jím užívané chatky v době jeho nepřítomnosti. Stěžovatel proto odešel, aby se následně mohl vrátit s kladívkem, které si opatřil ve vedlejší chatce. Tímto kladívkem uštědřil poškozenému několik ran do hlavy, načež chatku opustil. Po chvíli se znovu vrátil, aby se přesvědčil, zda poškozený žije, a když zjistil, že je stále naživu a naříká, udeřil jej opět několika ranami kladívka do stejné části hlavy intenzitou, která zapříčinila rozlomení topůrka kladiva, což donutilo stěžovatele přestat. Jak je dále patrné, stěžovatel páchá závažnou násilnou trestnou činnost opakovaně. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 1 T 57/98 byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákoníku, kterou provedl zasazením 31 bodných ran a následným podříznutím hrdla, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši třinácti let.
Trestní řád zakotvuje povinnost orgánů činných v trestním řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. To znamená, aby za pomoci dokazování odkryly skutkový stav, který co nejpřesněji odpovídá skutečnosti, a proto soudy provedly četná dokazování. V rámci tzv. volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) soudy hodnotí důkazy dle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu. Přitom mají volnost v rámci svého uvážení posoudit, které důkazy jsou věrohodné a které mají největší přínos k objasnění situace. Jestliže obecné soudy postupovaly v rámci hodnocení důkazů v souladu s procesními předpisy, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich závěry přezkoumávat. Stěžovatel namítá, že měl být opomenut důkaz, avšak z ústavní stížnosti nevyplývá, který důkaz má na mysli. Ústavní soud přesto připomíná, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku. Soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže obstát jím uplatněná argumentace. Ústavní soud neshledal, že by byly právní závěry soudů v rozporu s těmito požadavky.
S uvedeným souvisí i námitka stěžovatele na porušení zásady in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Tato zásada se uplatní v situaci, kdy není jisté, které z možných verzí odpovídá skutkový stav, pak se soud přikloní na stranu příznivější pro obžalovaného. Nedopadá však na případ stěžovatele, který namítá, že soudy náležitě nedospěly ke spolehlivému závěru o jeho skutečném úmyslu, nikoliv poškozeného zabít, ale umlčet ho.
Jak je z dokazování dále patrné, stěžovatel vyhrožoval poškozenému zabitím a přiznal, že věděl o možném smrtelném následku při útoku této povahy. Použil kladivo a navíc si vybral za cíl útoku hlavu, tedy oblast, kde se nachází jeden z nejdůležitějších orgánů lidského těla - mozek (viz Nejvyšší soud sp. zn. 8 Tz 122/68), přičemž intenzita úderů dokonce stačila i na rozlomení topůrka.
Především na základě výpovědi stěžovatele pak soudy dovodily, že v dané věci byl zřejmý minimálně úmysl nepřímý (§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku). Za dané situace je tedy nepřípadný odkaz stěžovatele na judikát Nejvyššího soudu (ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014), podle kterého je při posuzování jednání nutné přihlédnout k okolnostem, za kterých se skutek stal a zhodnotit povahu a způsob jednání pachatele.
S ohledem na již uvedené, soudy neměly důvod pochybovat o souladu zjištěného skutkového stavu se skutečností, tudíž nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo.
Právo na spravedlivý proces, jak Ústavní soud opakovaně deklaroval, zaručuje každému právo na soudní řízení podle předem stanovených pravidel soudního řízení, v nichž se uplatňují zásady spravedlivého soudního rozhodování, v souladu s ústavními principy. V žádném případě však toto právo nezaručuje vydání rozhodnutí požadovaného stěžovatelem, byť je pochopitelné, že stěžovatel s rozhodnutím nesouhlasí a raději by, jak sám uvedl, živil rodinu a vychovával své děti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu