Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o návrhu stěžovatele F. Š., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, P.O.BOX 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. ledna 2019 č. j. 2 As 395/2018-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 1. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost brojící proti shora označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, požádal Vězeňskou službu České republiky, věznici Kuřim, o poskytnutí informací vztahujících se k její činnosti. V této souvislosti podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu na ochranu proti nečinnosti (usnesení ze dne 15. 11. 2018 č. j. 30 A 169/2018-7). Na Nejvyšší správní soud se obrátil s kasační žalobou, která byla zamítnuta. V ústavní stížnosti tvrdil, že došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 90 Ústavy České republiky, navrhl zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností a ustanovení advokáta k zastupování pro řízení před Ústavním soudem.
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona). K ústavní stížnosti nebylo rovněž doloženo napadené rozhodnutí (§ 72 odst. 6 cit. zákona).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Na tyto výzvy však stěžovatel v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18, I. ÚS 3807/18, III. ÚS 3804/18 a IV. ÚS 3799/18 zareagoval pouze tím způsobem, že Ústavní soud může podpůrně použít § 30 o. s. ř. a ustanovit mu zástupce. Je tak zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti § 30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1384/07. Ve všech citovaných případech pak poté, co stěžovatel byl řádně poučen o vadách ústavních stížností a tyto vady neodstranil, byly tyto ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty, takže si stěžovatel musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato ústavní stížnost byla věcně projednatelná.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2019
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj